|
|
||||||||||||||
|
|
||||||||||||||
|
|
Historické pozadí Před více než 20 mil. Let byli předkové dnešních pštrosů rozšířeni v rámci širokého pruhu, který se rozprostíral od Španělska na západě podél severního okraje Středozemního moře až do Číny na východě. Teprve před asi jedním milionem let migrovaly pštrosí populace do Afriky a usadily se na severu, východě a jihu kontinentu. Lidské zhodnocení pštrosa a jeho výrobků se datuje asi 7500 let. První lidskou rukou podaný úkaz existence pštrosů je skalní malba na Sahaře, na které je zobrazen pštros, který byl chycen leopardem nebo gepardem (5500 pnl.). U Egypťanů byla pštrosí péra symbolem pro spravedlnost na základě jejich dokonalé symetrie. Pštrosí vejce se používala pro léčebné účely. Faraon Tutanchamon byl vybaven zlatým pštrosím vějířem na svých zahraničních cestách. Pštrosi se vyskytují v řecké mytologii a jsou zobrazování u Řeků jako tažná zvířata před otevřenými povozy. Jako zvláštní vyznamenání bylo dovoláno římským důstojníkům nošení pštrosích per jako ozdoba helmy. Za pštrosí tuk byly připisovány zvláštní síly, platili Římané pravé jmění. Jako překvapení diváků byli ukazováni v cirkuse pštros, kteří běhali ještě chvíli s uraženou hlavou. Křováci využívali prázdná pštrosí vejce k dopravě po vodě. Některé arabské kmeny lovily pštrosy pro výživu a zpracovávaly pštrosí kůži na oděvy. Skořápky pštrosích vajec byly již ve starověku ještě více než ve středověku pokrývány ušlechtilými kovy a zdobeny a používány jako ozdobné a výstavní poháry. Koptové, kteří ještě dnes považují pštrosí vejce jako symbol růstu, zavěšují je jako kultovní předměty do svých kostelů. Ve Starém zákoně se naproti tomu přisuzuje pštrosovi jedno dříve nemilosrdné odsouzení. Popisuje se, že pštrosi pobývají v opuštěných domech a palácích a že jsou krutí ke svému potomstvu, se kterým zacházejí hůře než vlci. Židům se zakazuje pojídání pštrosího masa jako nevyhovující. Brehm píše: Pštros je často zmiňován starými spisovateli. Stará čínská díla mluví o pštrosích vejcích, která byla darována císaři nebeské říše. V bibli je pštros častokrát jmenován a sice nejpodrobněji Hiobem, (Luter Storch přeložil( kterého počítá k nečistým zvířatům a líčí jako jediného žijícího ptáka bez duše. Staré egyptské nástěnné malby ho představovaly jako jeden z povinných darů, které byly věnovány králi, stejně jako jeho péra hrála velkou roli jako zvláštní dary nebo jako ozdoba hlavy různých bůžků, vojevůdců a válečníků. Královna Arsione byla představena podle Pausaniase jedoucí na pštrosu, péra ptáka platila jako symbol spravedlnosti. Asyřané ho uctívali pravděpodobně jako svatého ptáka a jeho péra zdobila obleky lidí, které zobrazil na nejstarším stavebním díle Nimrud. Herodot zmiňuje, že libyjský lid nosil ve válce kůže ze pštrosů pro ochranu, Strabon, že Struthiophagen si oblékali kožešiny pštrosa, sby se dotýkali obrovských ptáků. Xenophon, který viděl ptáka v Arábii, Aristoteles, Diodorus, Siculus, Elien, aj. informují o podobě a bytosti, předcích a způsobu života a Plinius říká, že se vzrábějí ze skořápek jeho vajec nádoby a válečníci si zdobí svoje helmy jeho peřím, což potvrzuje Polybius. Podle Elia Lampridiusa, císař Heliogabal si nechal přinést při hostině hlavy 600 pštrosů, jejichž mozek měl pozřít. Julius Capitolinus podává zprávu, že při loveckých hrách císaře Gordiana se objevilo 300 červeně zbarvených pštrosů, Flavius Vopiscus, že císař Probus daroval při podobné příležitosti 1000 těchto ptáků lidu. Ve třetím století n. l. se nechal vozit Tiran Firmius egyptský zapřáhnutými pštrosi. Ve středověku se dodávala pštrosí pŕa také na naše trhy a zdůrazňovala se neustále jako ceněná ozdoba mužského a ženského obležení. V Evropě byly podniknuty první pokusy s chovem císařem Barbarosou (1125 až 1190 n. l.). Ovšem Barbarosa se chybně řídil biblí, protože se pokusil nechat vysedět pštrosí vejce jen horkým sicilským sluncem. Uprostřed 19. stol. vypsal ženevský doktor Grosse a pařížský obchodník Chagott cenu za první úspěšné vylíhnutí pštrosích vajec. První úspěchy v odchovu dosáhli v roce 1857 v Alžírsku a krátce na to princ Demidoff ve Florencii. Poslednímu se potěšil odchov 8 kuřat ze dvou snášek. První odchov v ZOO byl dosažen koncem posledního století v Marseille. Do Něecka byli pštrosi dovezeni poprvé 1906 Karlem Hagenbeckem. O výborné schopnosti adaptace pštrosů mluví, že se úspěšně chovali více zim v severoněmeckém sněhu u Sterlingennu (poblíž Hamburku). V tomto období byl chov pštrosů v jižní Africe svobodně již široce rozvinut a byl blízko svému prvnímu vrcholu. Ačkoliv pštrosi byli již v 18. stol. chováni na farmách v kapském regionu, vážnější zájem farmářů byl probuzen teprve kolem 1860. Velmi brzo se stalo malé Karoo u Oudshoornu centrem pštrosího průmyslu, které se vyvíjelo na základě explozivním způsobem od 1870. Malé Karoo je malá poušť v kap. regionu Afriky. Na severu a na jihu je ohraničeno horskými hřebeny, regiony chudými na srážky (200 až 250 mm/rok) a je závislý na přívodu vod řekami. Spočívaje na skvělých finančních perspektivách a příznivých geografických a klimatických předpokladech, umožnily teprve dvě věci náhlou expanzi chovu pštrosa: - pěstování vojtěšky, ideálnímu krmivu pro pštrosy a v již. Africe bylo okolo 1860 zavedeno oplocení drátem - Arthur Douglass z Grahamstown v kapské provincii vynalezl 1869 parafinovou pštrosí líheň, která poprvé umožnila rozmnožování pštrosů v průmyslovém měřítku Boom pštrosího peří dosáhl svůj vrchol okolo roku 1913 a potom náhle skončil. Důvody proto spočívají na začátku prví světové války a automobilu, jehož rychlosti více než 50 km/hod udělaly z nošení pštrosích péřových klobouků v otevřených vozech "větrnou záležitost". Jako druhá vrcholová fáze (konec 1. svět. války až polovina 80. let) je počítáno nasměřování chovů pštrosů na produkt kůže. V třetí fází boomu vystupuje do popředí zájmu chovu pštrosí maso. V současné době žije více než 80 % světové populace na farmách nebo v zoologických zahradách. Bez domestikace by byli pštrosi dnes určitě ohroženi vymřením. Farmáři regionu Oudtschoornu v již. Africe pro sebe požadují tři pětiny světově chované pštrosí populace asi o 250 tis. zvířatech. Ostatní, téměř již tradiční oblasti chovu pštrosa, se nacházejí v již. Africe, USA, Izraeli a Austrálii. V průběhu třetí fáze boomu chovu pštrosa vznikli farmáři ve vysokém počtu zemí, mimo jiné ve Francii, V. Británii, Nizozemí, Německu, Chorvatsku, Rakousku a Kanadě. Zoologická klasifikace a plemenné znaky Pštros patří ke třídě ptáků a tvoří jeden z pěti řádů, které jsou jako Ratitae nebo Palacognathae postaveny proti Neoggnathae. Charakteristická známka pro Ratie je neschopnost létat a nepřítomnost hřebene hrudní kosti (kobylky). V Německu se označují Ratitae proto také jako plochoprstý anebo běžci. Oddělení Ratitae od ostatních ptáků není ovšem nesporné, protože zadní vytváření létacích orgánů je pouze druhotně vyvinutá vlastnost. Nadřád Ratitae je rozdělen do pěti řádů: Další podřádky řádu Strutchioniformes směřující ke pštrosům jsou: - Strutchio camelus australis: původní "jihoafrický pštros" j. Afrika Pštrosí populace chované v Malém Karoo vznikly původně křížením jihoafrického Strutchio camelus australis s poněkud větším severoafrickým Strutchio camelus v poměru 3:1. Výsledkem novošlechtění platí jako samostatné plemeno a označuje se Strutchio camelus (varietas) domecticus znané rovněž pod názvem (Africký černý). Afričtí čeroši jsou pštrosi s velmi dobrou kvalitou peří a srovnatelně malou potlačenou tělesnou stavbou. Později domestikované "chovné linie" jsou "modrokrcí" (Blue Neck) a červenokrcí pštrosi" (Red Neck - Strausse). Modrokrcí pštrosi (např. Namibijský Blue Neck) jsou velká půvabná zvířata, která však mají horší kvalitu peří. Rudokrcí pštrosi jsou větší než afričtí černoši, jejich faremní chov je však pro větší divokost komplikovaný. Největší část ve světě chovaných pštrosů na farmách pochází z těchto jihoafrických populací. Proto je od nynějška pod označením pštros míněn poddruh Strutchio camelus var. Domesticus.
Všeobecná charakteristika Pštros (angl. ostrich, franz. autruche) je největší žijící pták. Na základě rudimentálního utváření jeho křídel a letek nemůže pštros létat, ačkoliv jeho předkové tomu byli schopni. Jako kompenzaci své neschopnosti létat má pštros velmi silně vyvinuté nohy, s nimiž může docílit rychlosti nad 60 km/hod po více než 10 min. Pštros je jediný pták na světě jen se dvěma prsty. Malý prst slouží pro rovnováhu. Velký prst má dlouhý, paznechtu podobný nehet. Tento způsobuje, že pštros společně se silnými nohami může být nebezpečný při chůzi nebo kopnutí. Pštrosi mají velmi dobrou schopnost vidění. Za podpory periskopického krku mohou dělat pohyby až do vzdálenosti 3,5 km. Stejně tak je možné, že mohou fixovat předměty přímo pod svým zobákem. Oči mají při průměrných 60 g více než čtyřnásobnou hmotnost lidského oka. Jsou opatřeny vně dolního a horního víčka ještě jedním kožním víčkem. Kožní víčko se zavírá z vnitřního očního koutku k vnějšímu a slouží k udržování očí v čistotě. Dospělá samčí, popř. samičí zvířata mohou být zřetelně odlišena pomocí svého sytě černého popř. ornicově hnědého opeření a rozdílné tělesné velikosti (pohlavní dimorfismus). V době páření se kromě toho zbarvují samcům rudě zobáky, okraje očí a kůže nad běhákem. Rudé zbarvení je způsobeno sekrecí hormonů varlat, u slepic jsou to hormony vaječníků, které potlačují tvorbu černého opeření. Nafouknutý zbytnělý krk a tokání vzrušeného kohouta je již podrobně popsáno v Brémském životě zvířat: Tímto nafukováním krku, které souvisí viditelně také s podivnými tóny, láká kohout slepice anebo vyzývá protivníky. Zvuky jsou slyšet většinou v době rozmnožování, někdy ale, zvláště během noci, také bez viditelné příčiny. Holanďané na Kapuu vyzývají tyto zvukové výjevy samčích pštrosů "brumlání". Může jen brumlat, když stojí tiše, ale ne když je v pohybu. Je to zvláštní bručící tón, o kterém lze těžko říci odkud vlastně přichází, který ale dělá úplně dojem jako by zesiloval do hlasitého řevu, kdyby jen pták chtěl. Každé jednotlivé bručení se skládá ze tří zvláštních tónů, dvou krátkých a jednoho dlouhého. Přitom není otevřen zobák a vzduch není vypouštěn, při každém třetím ve velmi vysokém stupni. Tento šum - volání nebo křik ho nelze nazývat - je opakovaně vyrážen a zní v tiché noci a divoce. Jiné zvuky se neozývají pouze u kohoutů, ale u obou pohlaví, totiž v hněvu lze slyšet při velké zlosti duté hrdelní tóny a jako varovné zvolání krátký ostrý výkřik. Ještě nedospělí mladí pštrosi každého stáří mají zvonivý pronikavý naříkavý křik. Naproti stále znovu se vynořujícím tvrzení nejsou pštrosi monogamní, ale polygamní. Divoce žijící kohouti mají často harém a jednou favoritkou a několika vedlejšími slepicemi. Na farmách se pštrosi chovají během snáškoví sezóny v párech, triádách (jeden kohout a dvě slepice) anebo v hejnech s mírně vyšším podílem slepic. Kohout vyhrabe hnízdo, jednoduchou prohloubeninu v zemi. Teoreticky klade slepice jedno vejce každý druhý den. Normální snáška sestává z 12 až 18 vajec, ale odběr vajec podnítí slepici k další snášce, takže lze od slepice získat 40 vajec a více za sezónu líhnutí. Vysezení vajec se uskutečňuje na směny. V souladu s ukrytou silou svého opeření sedí neznatelně zbarvená slepice přes den a černý kohout během noci. Doba sezení činí v průměru 42 dní. Jedna z charakteristických vlastností pštrosů je jejich divokost. Zvlášť mladí pštrosi se mohou stát zcela neovladatelní, pokud nejsou ve stálém kontaktu s lidmi. Také jedno arabské přísloví říká: "… hloupější než pštros" a to právě pro "inteligenci" ptáků. Na druhé straně působí pštrosi ve volné přírodě na základě své schopnosti ostrého vidění ve volné přírodě a na velkých farmách jako "hlídači"jiných zvířat. Pštrosi mohou být chováni společně např. se skotem a ovcemi. Při denním ošetřování si pštrosi dobře zvyknou na styk s lidmi, stávají se úplně krotkými a mohou se přizpůsobit podmínkám člověka. Existuje dokonce zpráva, podle které byli pštrosi vycvičeni jako pasáčci a potom použiti samostatně jako pastýři ovcí. Zvířata jsou hlavní atrakcí na výstavních farmách v jižní Africe a mohou být dokonce turisty osedláni. Pštrosi jsou býložravci, i když ne v pravém slova smyslu. Požírají často také malé savce, ještěrky a brouky, na druhé straně se také ale vyhýbají určitým rostlinám, jako např. divokému tabáku. Pro trávení pštrosi přijímají malé kameny a jiné kulaté předměty, které složí k rozemletí rostlinné potravy. Pštrosi čerpají z vodních zdrojů, koupají se, dokonce plavou, vydrží ale také dlouho jako velbloudi a dromedáři bez vody. Toto a jejich silueta, kterou lze z dálky srovnat z velbloudem, se odráží v názvu "velbloudí pták", popř. v latinském označení Strutchio camelus. Všeobecné, se pštrosi spojené rčení "strčit hlavu do písku" se v přírodě nevyskytuje. Ovšem pštrosí kuřata a dospělá zvířata předstírají smrt, pokud jsou překvapena, tzn., že si lehnou s úplně nataženým krkem. Rovněž v noci se nacházejí zvířata v této poloze v době hlubokého spánku, ale jen krátkodobě a nikdy všechna zvířata současně ve skupině.Pštrosi se mohou dožít vysokého stáří, nezřídka 50 - 60 let. "Metuzalem" v Oudshoornu dosáhl zaručených 81 let. Tab. 1: Tělesné míra pštrosa S. c. var. Domesticus
Krátká anatomie Vyobrazení 1: Kostra pštrosa
Kostra Na základě schopnosti létat u jeho předků jsou kosti pštrosa lehce stavěné a proto značně ohroženy zlomením. Skládají se z řídké vnější stěny, která je buď dutá nebo vyplněná jen houbovitým kostním materiálem. Protože vystrašení pštrosi reagují panickým strachem a přitom se pokoušejí všechno povalit v běhu, přesto všechno mohou přelétnout, je riziko poranění a zvláště zlomení kostí velmi vysoké. Zlomeniny kostí jsou velmi těžce léčitelné a zvíře musí být většinou usmrceno. Klíční kosti u pštrosa chybí úplně. Stydké kosti jsou srostlé dohromady a podporují střevní ústrojí. Další zvláštnost spočívá v tom, že zobák se skládá ze 13ti samostatných kostí, které nejsou drženy pohromadě silnouvnější kůží. Proto je také umožněno rudé zbarvení zobáku během tokání. Zažívací ústrojí Žlaznatý žaludek přechází nahoru do žvýkacího nebo svalnatého žaludku (Ventriculus). Svalnatý žaludek je velký orgán s hmotností přibližně 2 kg, jehož vnější stěny mohou být silné až 92 mm. Svalnaté stěny jsou oddělen 3 - 4 mm silnou ochrannou blanou. Obsah svalnatého žaludku obsahuje vedle potravy cca 1,5 kg kamenů, které rozmělňují potravu. V závislosti na opotřebení zůstávají kameny jen po určitou dobu ve svalnatém žaludku a proto musí být stále nahrazovány. Výstup ze žaludku Sphinkter - svalem odděluje svalnatý žaludek od tenkého střeva. Dorostlá délka tenkého střeva činí cca 6 m. Z přechodu z tenkého do tlustého střeva vybíhají dvě slepá střeva, která jsou asi 1 m dlouhá a v nichž se shromažďují bakterie štěpící celulózu. Tlusté střevo u dospělého pštrosa má impozantní délku cca 16 m a skládá se z tlustšího prvního dílu a z druhého slabšího úseku. Cesta slepými střevy a tlustým střevem si vyžádá značnou dobu (zejména u kuřat trvá více než 36 hod) a tím je zaručeno co možná nejlepší zhodnocení rostlinných vláken. Poslední část trávicího ústrojí tvoří kloaka se třemi komorami. V první komoře, Caprodaemus, končí tlusté střevo a uskutečňuje se resporce ještě existující vlhkosti. Ve druhé komoře, Urodaeum, končí močovod a vejcovod, po příp. semenovod. Vnější komora, Proctodaeum, obsahuje 29 - 39 cm dlouhý penis, po příp. 2 -3 cm dlouhý klitoris. Teplota krve měřena v kloace, činí asi 39 - 40°C.
Ostatní vnitřní orgány Srdce je pokryto žlutou (nahnědlou tukovou tkání a váží cca 600 - 700 g. Ve zdravém stavu je hladké, beze skvrn a mírně třpytivé. Dvoulaločná játra jsou modrohnědá a velice tuhý orgán. Na rozdíl od savců leží játra za prostorem thoraxu a po obou stranách srdce. Pštros nemá žlučník. Pštros má dvě lehce zbarvené plíce. Každá plíce přechází do 5ti vzduchových vaků, které pokračují do hlavních kostí, zvláště do kostí křídel, prsní kosti a hřbetních obratlů. Ledviny jsou asi 30 cm dlouhé a až 7 cm silné, načervenalo nahnědlé orgány. Ledviny jsou trojlaločné a mají zrnitou tkáň. Přiléhají podél páteře od posledního žebrového oblouku. Močové cesty končí ve střední komoře kloaky, ve které se moč uchovává až do vyměšování. |
|
|
|
||||||||||
|
|
||||||||||||||
